Dolary byly úžasné

Konvertibilní měny byly za minulého režimu mezi námi lidmi žádané. Jak si možná ještě vzpomenete, dalo se za ně nakupovat v Tuzexu, kde se daly sehnat daleko zajímavější věci než v běžných obchodech, a pokud stát člověku dovolil vycestovat na západ, hodily se tyto ještě víc, protože možnost vyměnit si nějaké ty cizí peníze byla notně omezená.

A když se tak někdo dostal dejme tomu k markám (samozřejmě těm západním), šilinkům, librám, lirám, frankům a podobně, nedal je obvykle jenom tak z ruky. O amerických dolarech pak ani nemluvě. Protože to byla vzácnost, která se našincům dostala do rukou jen docela vzácně. A kdo neměl známé na západě, nebo kdo nevyužil služeb veksláků, jež byly předražené a riskantní současně, dostal se k podobným penězům jen těžko.

Ovšem časy se mění. A zatímco byla kdysi americká měna symbolem skutečně hodnotných peněz, na kterou se určitě vyplatilo vsadit, dnes už tato balancuje nad propastí pomalu stejně, jako prý kdysi podle našich mocných balancovala nad propastí celá Amerika. Zatímco bylo dříve naprosto obvyklé, že si různé státy světa tvořily rezervy právě v této měně, aby se vyhnuly možným finančním problémům, dnes už tato dominance americké měny slábne, a to čím dál rychleji.

Světové měnové rezervy jsou tak dnes sice stále ještě tvořeny z pětadevadesáti procent americkými dolary, ovšem tento podíl stále klesá. A posilují naopak rezervy v eurech, japonských jenech, ba i čínských jüanech, které se stávají stále významnějšími při diverzifikaci rezerv.

Je zkrátka stále více zemí, které nechtějí být jakýmisi rukojmími Ameriky a dolarů. A třeba africké země nebo Blízký Východ akceptují čínskou měnu víc a víc, jakkoliv se jedná o peníze poněkud problematické vzhledem k uzavřenosti čínského trhu.

Doby se prostě mění. A je tak stále více těch, kdo nezažijí ten pocit z dolarů jako já, když jsem k nim kdysi poprvé přišel. Pochopitelně načerno, jak bylo před sametovou revolucí časté.