Některé dluhy jsou šílenství
Co by vám asi doma řekli, kdybyste přišli s tím, že dlužíte skoro 300.000 korun? Co by vám asi řekli, kdybyste to bagatelizovali slovy o tom, že to přece není moc? A co by se vám asi honilo hlavou, kdybyste měli letos z těchto dluhů splatit asi šestnáct tisíc? Myslím, že by u vás doma asi moc veselo nebylo, že? To by byl malér!
Ale co se děje, když dnes přicházíte domů? Neděje se nic. I když se ví, že ty statisíce opravdu dlužíte, a i zmíněnou částku budete splácet. Protože ono záleží i na tom, jak se to podá. Když řekneme, že je to náš dluh, je to malér, ale když o tom řekneme, že jde o státní dluh, nic se neděje. Protože státní dluh je dluh nás všech, a nikoliv náš. Jakkoliv náš je. A pokud nejde jmenovitě o nás, spíš se to akceptuje. Protože nám nestojí u dveří exekutoři a my neposíláme složenky. My jen platíme daně, což by se dělo stejně, a dál už se nestaráme.
Ale dluh státu je i naším dluhem. A tak bychom neměli zavírat oči. Platit ho totiž budeme my, lidé, sami. Aniž bychom ho dělali. Doplatíme na to, že jsme si zvolili ty, kdo takové dluhy nadělali a dělají.
A co budeme dříve či později nevyhnutelně splácet? Kromě jiného i státní dluhopisy za 1,05 bilionu korun, které nakoupili cizí investoři. Kterým tak patří více než třetina českého státního dluhu, jenž byl na konci loňského roku už 2,96 bilionu korun. Ano, jen v průběhu posledního roku si naše současná vláda, která slibovala zlepšení finančních poměrů státu, půjčila od ciziny navrch 350,7 miliardy korun. A jistě si hravě domyslíte, že cizí investoři nepůjčovali naší vládě jenom tak z dobroty svého srdce. Někdo tvrdí, že je to proto, že cizinci naší ekonomice věří. Ale já bych v tom spíš viděl riziko. Protože stačí, aby se dotyční začali rychle našich dluhopisů zbavovat, a bude tu průšvih jako Brno. Protože by stát neměl z čeho platit. A tak by to vyždímal z nás, lidí. Kteří už i tak mnohdy sotva živoříme.
