Snad se to umoudří
Jak dobře víme, nevyvíjela se situace v naší zemi v posledních měsících a letech po finanční stránce vůbec dobře. Ceny rostly daleko rychleji než příjmy našich lidí a kdekdo měl vysloveně nepříjemně hluboko do kapsy. I když byla situace jednotlivých lidí pochopitelně přece jenom rozdílná.
Lépe i hůře na tom byli lidé, jež lze označit jako dlouhodobě spořivé. Tito měli samozřejmě v daleko hojnější míře finanční rezervy a tím pádem se nemusili o svoji koupěschopnost, a tedy existenci, tolik bát, jenže současně doplatili na znehodnocení měny znehodnocením svých úspor, toho, co si po léta utrhovali od úst.
Hůře a lépe zároveň pak na tom byli lidé, kteří naopak měli málo a museli si vzít půjčky. Těm pochopitelně nebylo možné závidět jejich ekonomickou závislost na finančních ústavech, od kterých půjčky dostali, a samozřejmě ani to, že nic neměli a byli odsouzeni k tomu, aby obětovali část svých pozdějších příjmů na splácení půjčených peněz, úroků a poplatků, jenže na druhou stranu měli tu výhodu, že spláceli stále nehodnotnější měnou a jim samotným inflace neměla moc z čeho ukusovat.
A až teď se zdá, že by se mohlo blýskat na lepší časy. V únoru klesla inflace na dvě procenta, jež před drahnými lety považovala naše vláda za zdravou inflaci, a to už je něco, co by se dalo akceptovat. Ale samozřejmě jedině tehdy, když se tato hodnota udrží. Jenže ani to není jenom dokonalé. Úměrně klesající inflaci se dá očekávat i pokles úrokových sazeb, a tak se zase přestane vyplácet spoření a zajásají ti, kdo si budou chtít levněji půjčovat. A tak ti nejzodpovědnější a nejschopnější z nás zapláčou, zatímco ti, kdo chtějí žít na dluh, budou mít relativně žně. A obávám se, že právě to bude mít na naši společnost nežádoucí a negativní dopad. Protože čím méně si zvykneme spořit a čím běžnější bude život na dluh, tím horší nás čeká budoucnost.
